Uznání dluhu v občanskoprávních vztazích

 
             Uznání dluhu patří mezi významné zajišťovací prostředky, kterými může věřitel posílit své právní postavení. Jedná se o jednostranný právní úkon dlužníka, jímž dlužník uznává svůj dluh vůči věřiteli co do důvodu a výše a zavazuje se jej zaplatit1. Tento právní úkon má dva právní následky:
  1. Uznáním dluhu se vytváří vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání trval. Po tomto uznání již věřitel nemusí prokazovat existenci své pohledávky, neboť důkazní břemeno se otáčí. Je pak na dlužníkovi, aby dokázal, že jeho dluh nevznikl nebo zanikl. U promlčeného dluhu uznání vytváří tuto právní domněnku jen za předpokladu, že uznávající věděl o jeho promlčení. Nezáleží na tom, zda dlužník o promlčení nevěděl z důvodu neznalosti právní úpravy promlčení nebo z důvodů jiných (i skutkových)2.
  2. Uznáním dluhu začíná běžet nová promlčecí doba, a to desetiletá. Je možné uznat i promlčený dluh. Právní následek v podobě přetržení promlčecí doby a vzniku nové desetileté promlčecí doby nastupuje vždy bez ohledu na případnou nevědomost uznávajícího dlužníka o tom, že uznávaný dluh je již promlčen3.
Náležitosti uznání dluhu jsou následující:
  • písemná forma
  • přesně specifikovaný důvod vzniku závazku. Nestačí např. pouze uvést „z kupní smlouvy“. Kupních smluv mohlo být mezi stranami uzavřeno více. V tomto případě je tedy vhodné uvést datum uzavření smlouvy a předmět koupě. Důvod dluhu sice nemusí být vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný4. V listině o uznání dluhu např. může být poukázáno na upomínku o zaplacení dluhu, ve které je důvod dluhu přesně specifikován. Je nutné poznamenat, že uznáním dluhu nelze založit nový závazek, lze jen uznat závazek již existující.
  • výše dluhu. Dlužník může uznat dluh pouze zčásti, potom účinky uznání dluhu dopadají pouze na uznanou část dluhu. U uznané části dluhu je tedy otočeno důkazní břemeno a začíná běžet nová promlčecí doba. I neuznanou část dluhu je samozřejmě možno zažalovat, ale na věřiteli leží důkazní břemeno a nutnost podat žalobu v původní promlčecí lhůtě.
  • výslovné zavázaní se k zaplacení. Nad touto náležitostí vyvstávají otázky. Někteří autoři uvádějí, že se dlužník nemusí v uznávacím projevu zavázat k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že si je své povinnosti k plnění vědom5. Jiní se domnívají, že je potřebné, aby se dlužník v uznávacím prohlášení k zaplacení dluhu zavázal. Tito autoři jedním dechem dodávají, že v praxi se tento výslovný závazek k zaplacení dluhu objevuje v uznávacích prohlášeních jen výjimečně a soudům jeho absence v uznávacích prohlášeních zpravidla nevadí6 . Nicméně je zapotřebí upozornit na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které uznání dluhu bez výslovného příslibu zaplacení zakládá pouze přetržení promlčecí doby, nikoliv však domněnku trvání dluhu7.
Otázky taktéž vyvstávají nad datem, k němuž se vážou účinky uznání dluhu. Vyskytuje se názor, že se tyto účinky vážou k datu, kdy bylo písemné uznání vyhotoveno8. Rovněž existuje názor, dle kterého tyto účinky nastávají okamžikem doručení uznávacího projevu adresátovi9.

Uznáním dluhu lze uznat i nepeněžitý závazek. Zde je zapotřebí maximální pečlivost při specifikaci závazku v uznávací listině. Nelze uznat ta subjektivní práva, která nejsou vybavena nárokem, např. práva odpovídající výhrám z her a sázek10.

Je samozřejmě pouze na vůli dlužníka, zda svůj dluh vůči věřiteli uzná. Uznání dluhu je dlužníkovo právo, nikoliv povinnost. Uznání dluhu je účinné i vůči ručiteli za předpokladu, že s uznáním ručitel vyslovil souhlas11.

Judikatura dovodila, že uzná-li dlužník promlčený závazek co do jistiny, nemá to za následek uznání již promlčeného (jako celek) příslušenství, tvořeného úroky z prodlení12.

Na závěr připomínám, že výše uvedené platí pro občanskoprávní vztahy. Pro vztahy obchodněprávní povahy zakládá Obchodní zákoník v § 323 odlišnou úpravu.
                                                                                                                   Roman Měrka
 
  1. Tégl, P. Dvořák, J. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1604
  2. Škárková, M. Občanský zákoník. Komentář. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 1637
  3. Tégl, P. Dvořák, J. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1607
  4. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 507/2001 ze dne 12.2.2002
  5. např. Škárková, M. Občanský zákoník. Komentář. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 1636
  6. např. Tégl, P. Dvořák, J. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1606
  7. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 84/2008 ze dne 1.7.2008
  8. např. Škárková, M. Občanský zákoník. Komentář. Praha : C.H.Beck, 2009, s. 1636. Dále pak Fiala, J. Holub, M, Bičovský, J. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 12. vydání. Praha : Linde, s. 505
  9. Tégl, P. Dvořák, J. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1604
  10. Tégl, P. Dvořák, J. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008, s. 1607
  11. Kindl, M. Občanský zákoník. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1028
  12. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 1663/2006 ze dne 12.12.2008                                           
             další zdroj: Vojtek, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C.H.Beck, 2011
NAHORU        ZPĚT