Přísný pohled soudu na věřitelský insolvenční návrh

Dle ust.  § 103 insolvenčního zákona (dále jen „IZ“) je obsah insolvenčního návrhu stejný, ať již návrh podává dlužník nebo věřitel.
 
Ustanovení § 104 IZ sice stanoví dlužníkovi další povinnosti co do rozsahu náležitostí insolvenčního návrhu, nicméně jak dlužník, tak věřitel musí v insolvenčním návrhu uvést takové skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, nebo jeho hrozící úpadek a skutečnosti ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh. Rovněž musí označit důkazy, kterých se navrhovatel dovolává.
Pro případ, že má návrh vady (pokud návrh nemá všechny náležitosti, je nesrozumitelný, nebo neurčitý), pak ve smyslu § 128 IZ, insolvenční soud návrh odmítne. O odmítnutí soud rozhodne nejpozději do 7 dnů od podání insolvenčního návrhu.
Zahájení insolvenčního řízení je závažným zásahem do postavení dlužníka a proto  insolvenční zákon předpokládá v ustanovení § 147 IZ, že insolvenční navrhovatel z jehož viny došlo k odmítnutí insolvenčního návrhu, ponese odpovědnost za škodu nebo jinou újmu, která dlužníkovi, nebo jinému dlužníkovu věřiteli vznikla. Zajímavý postřeh k tomuto tématu vyslovil Nejvyšší soud v Rc 44/2012 (29 NsČR 14/2011), když konstatoval, že pokud insolvenční soud nepřikročí k odmítnutí vadného, tedy neprojednatelného insolvenčního návrhu v 7 denní lhůtě podle § 128 IZ, může být založena souběžně také odpovědnost státu za škodu způsobenou prodlením s tímto odmítnutím, jakožto prodlení způsobené nesprávným úředním postupem, tato odpovědnost za škodu může svědčit v případě věřitelského návrhu jak dlužníkovi, tak i jinému dlužníkovu věřiteli.
V odvolacím řízení pak již vady insolvenčního návrhu odstranit nelze, viz. rozhodnutí VS v Praze č.j. 1 VSPh 5/2008.
Dlužník, který podává insolvenční návrh, ví, zpravidla přesně, jaké má věřitele, jaké pohledávky vůči němu nárokují tito věřitelé, tedy jaký je jejich důvod a jaká je jejich výše, jakož i jejich splatnost. Těmito údaji však zpravidla věřitel nedisponuje a přesto ustanovení § 103 IZ je současnou judikaturou vykládáno tak, že osvědčení úpadku v sobě musí zahrnovat rovněž identifikaci alespoň dvou věřitelů dlužníka, identifikace jejich pohledávek tedy důvodu vzniku těchto pohledávek, jejich nominální výši a jejich splatnost. Věřitele mají zpravidla pouze mlhavou či nekonkrétní představu o tom, že je dlužník v úpadku a z toho vyplývá rovněž poměrně nízká informovanost o tom, jaké další pohledávky dlužník má, jakou mají tyto pohledávky splatnost či důvod, jací jsou věřitelé dlužníka. Podle názoru Nejvyššího soudu tito neinformovaní věřitelé rozhodně insolvenční návrh podávat nemají a mají řešit své nároky vůči dlužníkovi v klasickém civilním řízení. V tomto směru je Nejvyšší soud poměrně striktní a odkazuje na ustanovení § 147 IZ, které počítá s tím, že případné zastavení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu vinou insolvenčního navrhovatele zakládá možnost vůči dlužníkovi, nebo jinému dlužníkovu věřiteli, proti insolvenčnímu navrhovateli uplatnit náhradu škody.
Ve svém rozhodnutí číslo Rc 44/2012 (29 NsČR 14/2011) se Nejvyšší soud mimo jiné zabývá starší judikaturou, která řešila otázku věřitelských a dlužnických návrhů, insolvenčních návrhů a poukazuje na skutečnost, že postupný vývoj judikatury směřoval k tomu, aby rovněž vůči věřiteli byla uplatňována povinnost osvědčovat úpadek takovým způsobem, že bude řádně identifikovat další věřitele dlužníka, dále bude identifikovat jejich pohledávky co do důvodu, výše a splatnosti, tak aby úpadek dlužníka nebo hrozící úpadek byl osvědčen. V této souvislosti lze poukázat na následující rozhodnutí Nejvyššího soudu R 88/2010, R 26/2011, R 91/2009, ale také starší rozhodnutí například 29 Odo 327/2002 zveřejněné pod číslem R 75/2003. Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že pluralita, tedy mnohost dlužníkových věřitelů, nejméně dvou, musí v sobě zahrnovat rovněž pluralitu pohledávek po splatnosti, tedy nelze akceptovat stav, pokud má sice dlužník více věřitelů, ale pouze jedna pohledávka je splatná delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti.
Dle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat takové návrhy, ve kterých je pouze obecně konstatován úpadek dlužníka a citován zákon aniž by byli identifikováni věřitelé dlužníka, jejich pohledávky a splatnost těchto pohledávek, to vše Nejvyšší soud zahrnuje pod pojem osvědčení od dlužníka. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že teprve poté může nastoupit vyšetřovací zásada, která se promítá v insolvenčním zákoně a soud může projednávat návrh, provádět dokazování případně sám vyhledávat důkazy pro osvědčení a prokázání těch tvrzení, která byla ze strany insolvenčního navrhovatele spojena, tedy použití vyšetřovací zásady může, dle názoru Nejvyššího soudu nastoupit až poté co je řádně osvědčen úpadek, tedy jsou tvrzeny výše popsané skutečnosti.
Z tohoto pohledu lze doporučit insolvenčním navrhovatelům aby se předtím, než se rozhodnou insolvenční návrh podat, pokusili nalézt alespoň jednoho až dva další věřitele, kteří mají vůči dlužníkovi pohledávky po lhůtě splatnosti, a to ve smyslu ustanovení §3 IZ, tedy nejlépe pohledávky po splatnosti alespoň třech měsíců, jak je uvedeno v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.
 
           
                                                                       Mgr. Radim Kubica
 
NAHORU        ZPĚT