Princip ochrany dobré víry v českém soukromém právu

 
1. Pár slov úvodem
 
            Zásady soukromého práva jsou významným aspektem, na kterém je jednak právní řád utvářen a rovněž provází realizaci práv. Zásada ochrany dobré víry se v českém právním řádu vyskytuje ve dvou rovinách. V mravním pojetí je označována jako objektivní dobrá víra. Dále se setkáváme s dobrou vírou v subjektivním smyslu jako psychický stav konkrétní osoby. Cílem tohoto článku je detailně rozebrat českou soukromoprávní úpravu v obou těchto směrech a učinit závěry o jejich vývoji, smyslu a obsahu, taktéž i v souvislosti s novou soukromoprávní kodifikací.
 
2. Exkurz ke vzniku dobré víry
 
            Dobrá víra neboli bona fides má od počátku v mravním i právním systému své místo. Její vznik je spjat zejména se závazkovými právními vztahy a s přibývajícím významem rozšiřována i na jiné právní instituty a oblasti.
Její utváření se nebude datovat do doby, kde se člověk živil jako sběrač a žil v prvobytně pospolné společnosti, nýbrž bude úzce spjat s ekonomickou činností. Může se tedy jevit, že výlučně zisk bude tehdy i nyní hrát v obchodních vztazích prim. Výtěžek z jednorázového obchodu může být bezesporu příjemný. Takový stav však není udržitelný v případě jeho dlouhodobější perspektivy a musí jej provázet důvěra a věrnost. Utváření a opakování dobrého byznysu musí provázet oprávněné očekávání, vzájemná důvěra, poctivost, čestnost, jistota ohledně nabývaného aj. a právě zde byl položen stavební kámen dobré víry. Ve smluvních vztazích není zájem zejména obdržet vadné plnění a ani plnit vadně. V případě druhém nastává možnost vyvolání potřeby vendety nebo rozšíření nepoctivosti o jednání druhého ve společnosti, hraničící tak s pomluvou. Bez systému bychom se dostali do začarovaného kruhu bezpráví a konfliktní společnosti. První systémy byly tvořeny náboženskými pravidly, která morálně donucovala ke spravedlivému jednání. Avšak nelze se spoléhat na čistotu lidského svědomí a bylo nutné poskytnou ochranu spravedlivého stavu prostřednictvím vynutitelného systému.

            Z náboženského významu do právní roviny se přenášela fides[1] v právu římském. Z počátku však tento normativní systém trpěl přílišnou rigiditou ve formě strictum iuris, kde vysoká míra formálnosti zapříčinila vytlačování objektivní spravedlnosti. Kupř. obyčejný zemědělec jen stěží mohl znát veškerou právní úpravu a také nemusel mít dostatek prostředků k její realizaci. Bylo-li zapotřebí tedy určité přísné formy jednání, pak ani poctivost či víra v jistotu dobrodiní by nezhojila její nedodržení. Někdo může krátkozrace použít argument ingnoratia iura non excusat, ale ten má dle mého větší opodstatnění v právu veřejném, jelikož právo soukromé má z přirozeného stavu vycházet a ne mu diktovat, jak má vypadat. V konečném důsledku výtečná znalost a užívání formálně nepřirozeného práva znamená jeho zneužití či určitou šikanu. Tento rozpor mezi striktním formálním právem a právem spravedlivým formuluje Cicero jako summum ius, summa iniuria[2]. Bylo potřeba, a tak se i stalo, doplnit systém o aequitas, které hrálo významnou roli při zmírňování tvrdosti zákona. Ekvita právně pojímala a pracovala s mravními korektivy, kterakže i dobrou vírou. Na prvopočátku dobré víry se objevuje pojem fides chápaný Bartoškou jako vlastní a důvěra v cizí poctivost jednání, věrnost slovu, či mravní povinnost plnit závazek nezávisle na jeho formě.[3] Tento spravedlivý, etický rozměr pak nejlépe vyjadřuje Cicero: ,,Je nutno potlačovat lstivost a zchytralost, která se chce zdát rozumnou prozíravostí, je však jejím pravým opakem. Rozumná prozíravost totiž spočívá ve volbě mezi dobrem a zlem, kdežto zchytralost, je-li každé nečestné jednání zlé, dává přednost zlu před dobrem“.[4]

Další historie vývoje dobré víry se pak upíná k jednotlivým právním řádům. Obecně lze spatřovat určitou kontinuitu dobré víry tam, kde mělo vliv právo římské. Odlišné přikládání váhy je opodstatněné, poněvadž společnost se kulturně, jazykově i mravně různí.

           
3. Subjektivní dobrá víra
3.1 Pojem subjektivní dobré víry
 
            V právním prostředí je subjektivní dobrá víra označována jako psychická kategorie. Německá terminologie ji označuje jako guter Glauben, tedy její doslovný překlad. Velice obšírně řečeno je jí duševní stav konkrétní osoby o správnosti svého jednání, které společnost a právo respektuje a přináší mu ochranu. Právně fakticky se pak jedná o omluvitelný omyl.[5] Jeho účelem je zmírňovat nepříznivé následky nedodržení povinnosti bezvadného právního titulu k nabytí práva nebo jeho držbě. Opakem, resp. tam, kde osoba není v dobré víře, je ve zlé víře, která si je nebo má být vědoma vadnosti jednání.
           
 
 
Zákonnou definici subjektivní dobré víry nenajdeme a tak je třeba se podívat do nauky. Většina autorů píšící na toto téma vytvořila vlastní[6]. Nechci tudíž porušovat toto nepsané pravidlo    a také jednu přináším. Jedná se o vnitřní stav právně jednající osoby, jak právnické tak fyzické, která zpravidla nezaviněně nerozpozná vadnost právně relevantního předmětu, postupu či jiné okolnosti důležité při nabývání určitého práva nebo jiného právně relevantního jednání.
            Judikatura pak definuje dobrou víru jako vnitřní přesvědčení nabyvatele o jeho bezvadném jednání, když si určité právo nebo věc přisvojuje[7]. Taková definice je však velice úzká, jelikož absentuje zavinění a spíše se soustřeďuje na sféru jednající osoby a nebere tak v potaz vnější znaky ovlivňující vědomí osoby. V souhrnu lze říci, že obsah pojmu záleží na konkrétní použité intenzitě ochrany subjektivní dobré víry.
 
3.2 Zakotvení subjektivní dobré víry v právním řádu
 
            V našem právním řádu je zpravidla součástí skutkové podstaty jednotlivých ustanovení, konkrétně je zakotvena v jejich hypotéze.
V základních soukromoprávních předpisech jej nalezneme zejména:
-        § 20 odst. 2, § 32 odst. 3, § 33b odst. 4, § 35 odst. 3, § 41a odst. 2, § 49a, § 130 odst. 1,        § 135b, § 161 odst. 1, § 458 odst. 2, § 459, § 486, § 586 odst. 2 a nepřímo v § 42a odst. 2,     § 134 odst. 1, § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“)
-        § 15 odst. 2, § 29, § 131 odst. 3 písm. b), § 156 odst. 4, § 161c odst. 1, § 179 odst. 1, § 194 odst. 7, § 655 odst. 1, § 655a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,ObchZ“).
Dále s tímto pojmem pracuje rodinné právo[8] a zákon o ochranných známkách[9]. V návrhu nového občanského zákoníku (dále jen ,,NOZ“) má hojné zastoupení.
            Samo jazykové vyjádření v těchto ustanoveních je všelijaké. Dle mého byly určité výrazové nuance úmyslem zákonodárce. Opírám se přitom o teorii interpretačního předpokladu racionálního zákonodárce[11]. Tato teorie vylučuje možná pochybení zákonodárce. Normotvůrce směřuje                k racionální úpravě a nekonstruuje zákony svévolně, avšak v souladu s existujícími hodnotami společnosti a právními idejemi. Může se zdát tato teorie utopistická či idealistická, avšak bylo by  v rozporu s principem právní jistoty či možnosti naplnění zásady vigilantibus iura, kdyby tomu tak nebylo. Právo je určeno jeho adresátům a ti se na něj mohou spoléhat a musí být schopni z něj sami vyvozovat závěry. Tedy i při interpretaci zákona je nutno postupovat racionálně. Z pozice adresáta norem se zaměřím na rozbor variací zakotvení dobré víry. Nepočítaje teď právní vědomosti nabyté, se jako průměrně znalá osoba můžu zeptat, proč by jinak zákonodárce používal její různé výrazové proměny, kdyby měl na mysli obsahově totéž?
Ze zákonného vyjádření je možno vyvodit určité společné rysy, kdy chtěl zákonodárce v té a oné intenzitě používat dobrou víru:
     1) Převaha subjektivní nevědomosti o právních nedostatcích
V tomto případě bude přihlédnuto převážně k vnitřnímu přesvědčení. Nelze tedy brát v potaz okolnosti prozrazující vadnost stavu, které mohly být v dispozici dobrověrné osoby, ale jen ty, které v ní skutečně byly nebo mohly být a kumulativně jí musely být spatřovány. Osoba v dobré víře je zde pokud ,,nevěděla nebo nemusela vědět“ o vadnosti jednání. Tato forma se vyskytuje v např. v §41a odst. 2 OZ – neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený - jinými slovy nevěděl o jeho vadnosti (zastřenosti). Zde je převaha subjektivního hlediska nejvyšší a tento přístup je racionální. Projev vůle je vyjádřením konkrétní osoby a je nutno jej i s ohledem na ni vykládat. Dalším příkladem je i § 33b odst. 4 OZ. Převaha subjektivního prvku je však nižší (nevěděla a nemusela vědět). Tégl správně říká, že  v tomto případě vylučuje dobrou víru hrubá nedbalost.[12] Rovněž zde spatřuji racionální přístup. Pakliže se zmocněnec nedozvěděl o odvolání, tak je méně pravděpodobné, aby tato okolnost byla známa třetí osobě, ba dokonce byla povinna zjišťovat, zdali plná moc trvá.
            Z této skupiny lze dovodit určité relevantní závěry. Nevědomá nedbalost někdy nevylučuje dobrou víru (jen měl vědět, nikoli mohl ke všem okolnostem), z čehož plyne, že není absolutním pravidlem, že veškeré zavinění vylučuje dobrou víru. V návaznosti je pak možno mluvit o vyšší ochraně dobré víry, chráněné i tam, kde by osoba mohla být vědoma určitého nedostatku. Obstála by zde pak i judikatorní definice, což však není až tak podstatné.
 
         2) Objektivní nevědomost o právních nedostatcích
            Vyjádřena je tato forma normativně jako ,,nevěděl a nemohl vědět“ např. v § 20 odst. 2 OZ. Oproti předešlé skupině je nutno vycházet i z okolností o právních nedostatcích, které byť i jen mohly být vnímány jednajícím, kdyby nezanedbal míru péče a opatrnosti je odhalit. Tedy dobrou víru zde vylučuje veškeré zavinění, a to i nevědomá nedbalost. Rozsah okolností, ke kterým se dobrá víra vztahuje je zde i podstatně vyšší. Někdy se setkáme v zákonném vyjádření s doplněním   o požadavek ,,zřetele ke všem okolnostem“, kupř. § 130 odst. 1 OZ. Přísnost dobré víry je na místě, jelikož se zasahuje do vlastnického práva, ať už jako předpoklad jeho vydržení nebo věcného břemene či stejné možnosti ochrany práv jako u vlastníka[13]. Otázkou však zůstává, zda je zapotřebí tuto další podmínku speciálně stanovovat. Možnou odpověď nacházím v porovnání ustanovení § 20 odst. 2 OZ a § 15 odst. 2 ObchZ. Jedná se prakticky o totožné případy, avšak obchodní zákoník onen dodatek všech okolností zmiňuje. Bylo by však neracionální, kdyby jej nepožadovala i občanskoprávní úprava. Třetí osobou může být v každém případě fyzická osoba nepodnikatel, a tedy polemiky o její profesionalitě nejsou na místě. Tam, kde zákon vysloveně se všemi okolnostmi pracuje, je nutno k nim přihlížet. V ostatních případech jejich rozsah bude odpovídat konkrétnímu případu.
 
         3) Jednání v dobré víře
            Nemalým problémem pak je, pokud zákonodárce spojuje nabývání práva s požadavkem stavu osoby ,,v dobré víře”. Tento typ bývá často užíván, ale neexistuje k němu žádná zákonná definice a ani obecný požadavek na zavinění. Pakliže bysme měli eminentí zájem na rozpoznání míry zavinění v tomto případě, pak existuje ustanovení, z něhož je možno dovodit jeho obsah. V právní úpravě je to případ ojedinělý a nutno polemizovat o jeho váze. § 32 odst.3 OZ používá terminilogii ,,je-li zmocnitel v dobré víře a nebo věděl-li nebo musel vědět o určité okolnosti (...). Za předpokladu, že zde zákonodárce zrdcadlí subjektivní stránku, tedy užívá stejné intenzity míry nevědění (v dobré víře), tak míry vědění (věděl-li nebo musel vědět, tedy zlá víra) o určitých okolnostech,[14] nám přihrává obsahově ke skupině převaha subjektivního nevědomosti o právních nedostatcích. Pak by ve většině případů zaviněná nevědomost nevylučovala dobrou víru. Jednalo by se o přílišnou ochranu dobré víry, který by a vice versa zapříčiňoval její možné zneužívání. Tento stav je tedy všeobecně neudržilený. Dle mého názoru je otevřenost pojmu žádoucí, sic nenapomáhá právní jistotě adresátů, ale umožňuje jeho variabilní užívání v konrétních případech soudní praxí. Tato obecnost pak i nahrává, aby subjektivní dobrá víra nabyla významu právního principu.
           
3.3 Konkrétní osoba a její význam při usuzování dobré víry
           
            V návaznosti na předešlou kapitolu zjišťuji, že je podstatná konkrétní osoba při určování dobrověrnosti. Zásadní roli bude hrát převážně tam, kde bylo nebo mohlo být objektivně v moci jednajícího zjistit právní nedostatky. Péče a ostražitost jednající osoby k odhalení vadnosti, kterou je nutno vynaložit, koresponduje s jejími vlastnostmi, schopnostmi a dovednostmi. Způsobilost k právním úkonům (svéprávnost), profesní zaměření i právní klasifikace jednajícího je třeba brát v uvážení při vynaložení určité míry péče a opatrnosti při vyhledávání, vnímání a zjišťování právních nedostatků z vnějších jevů a okolností.
            U osob, jejichž způsobilost k právním úkonům nebude bezvadná, není možno požadovat standard v obezřetnosti a péči, ale bude se odvíjet od konkrétního stavu nezpůsobilosti. Na subjektivní dobrou víru jako psychické kritérium bude mít tedy nepochybně vliv duševní stav. V případě narušené psychiky, tedy ovlivněné duševními chorobami nebo mentální zaostalosti, je hranice povinné péče snížena o tento faktor. Osoby omezené ve způsobilosti či osoby nemající plnou způsobilost k právním úkonům jsou zpravidla důvěřivější a nebude tedy složité jejich nahlížení na věc klamavým jednáním determinovat. Kupř. k osobě ve věku 15 let je třeba přihlížet rozdílně než vůči 17-letému. Mladší bude zpravidla (právně vždy - posuzováno objektivně) na nižší rozumové a volní vyspělosti. Z povahy věci je třeba k těmto subjektivním okolnostem přihlížet. Tyto skutečnosti je tedy možno dovozovat z ustanovení o způsobilosti k právním úkonům, i možno přímo nalézt v úpravě distančních smluv, kde je stanovena ochrana nezletilých[15].
            Osoby způsobilé k právním úkonům jsou nepochybně způsobilé i k odhalení jejich možné vadnosti (a maiore ad minus), pakliže se projevuje v objektivně vnímatelné sféře. V současném právním pojetí tato kategorie nemá tak velký význam, resp. si ji ne vždy uvědomujeme. NOZ je bohatým a chvályhodným zdrojem o míře péče a odůvodnitelnosti jednání. Jednak stanovuje určitý standard jednání osob, když presumuje průměrný rozum svéprávných osob a jejich adekvátní péči a opatrnost.[16] Dále § 4 odst. 2 NOZ říká, že tam, kde právní řád spojuje následek s vědomím, je odůvodněný takový stav vědomí jednající osoby, které ji musel být z jejího postavení zřejmý. Pojem postavení osoby je dostatečně široký, abychom pod něj subsumovali řadu vlastností jednající osoby. Důležitější roli budou zastávat u osob jejich nabyté vědomosti ze zastávané profese nebo stavu[17]. Např. u právníka bude prosaditelnost právního omylu asi mizivá. Pakliže nebude právník při poskytování právních služeb jednat s péči, která by mu měla být vzhledem k profesi vlastní, pak to bude na jeho vrub.[18] Zvolený přístup je pozitivní a nepřímo zavazuje osoby, aby s těmi vlastnostmi náležitě zacházely a užívali je.
            Právní klasifikací je jakýsi právní status jednotlivce řadící se do určité skupiny. V dnešní době se bude jednat zejména o osobu spotřebitele a profesionála. U osoby spotřebitele je subjektivní dobrá víra mnohdy dotvářena či až nahrazována formalistickými požadavky na jednání dodavatele. Příkladem můžou být distanční smlouvy, kdy v předsmluvním stádiu musí být spotřebiteli poskytnuty obšírné množství informací[19]. Pokud budou poskytnuty tak, jak to zákon v § 53 odst. 3 OZ požaduje, tj. určitým a srozumitelným způsobem, bude zde omezený prostor pro vyvolání omylu v očích spotřebitele. Zde tedy okolnosti relevantní pro utváření psychiky budou zpravidla široce poskytnuty a jsou posuzovány z pohledu průměrného spotřebitele[20], a tedy podobně jako        u svéprávných osob de lege ferenda.
            Profesionálem je pak myšlen jakýsi protipól spotřebitele (dodavatel). Jeho znalost práva bude o poznání větší, a také jeho obezřetnost by měla být v každodennosti ekonomických vztahů vyšší. Co je pak u této skupiny důležitější, že krom fyzické osoby podnikatele půjde o právnické osoby, u nichž je jejich ,,psychické“ přesvědčení o dobrověrnosti zajímavým tématem. Nabízí se nám tedy problém, kdo bude nositelem onoho psychického stavu a povinným subjektem při vynakládání potřebné péče a opatrnosti. Přijali bychom teorii reality o povaze právnické osoby, vnímanou jakou živý subjekt, pak bychom těžce obstáli v nalézání jejího duševního stavu. O důvod navíc takovou teorii odmítnout. Pojetí smysluplnější, k němuž se přiklání současná nauka, je teorie fikce.[21] Zde je vnímána právnická osoba jako právně vykonstruovaná, jež nemá mimoprávní přesah. Od umělého subjektu nebude možno rovněž odvozovat jeho psychické vnímání, lépe se nám ale bude chápat jeho nutné odvození od fyzických osob jí tvořící a vystupující jejím jménem či za ni. U řady právnický osob bude vystupovat její jménem kolegiální sbor jako statutární orgán. Zde se klade otázka, zda je při jeho jednání a rozhodování podstatná dobrá víra u všech jeho členů nebo bude postačovat většina[22]? Dle mého je nezbytná dobrá víra absolutně, tj. u každé osoby. Vycházím z faktu, že postačuje u psychologického kritéria dobré víry pouhá pochybnost o bezvadném postupu. Bude-li i jen jedna osoba znát okolnost zakládající bez dalšího zlou víru, tak nelze mluvit o dobrověrnosti vůči celému kolegiu, resp. právnické osobě. Vycházím přitom ze skutečnosti, že kolegiální orgán nejen projevuje svou vůli navenek, ale ji i utváří. Zde pak presumuji, že jednotlivec vědomý vadnosti postupu vysloví tento fakt. Zastává-li bychom opačný názor, pak by bylo výhodné u sebe tento fakt ,,ututlat“, a skrýt tak zlou víru. Není spravedlivé dotovat zlověrné chování a je přirozené nepřímo zavazovat ostatní k poctivému jednání. V NOZ bychom mohli dojít k podobnému výkladu.[23]
 
 
3.4 Dokazování subjektivní dobré víry
 
            Hmotněprávní stránka dobré víry není jediným úskalím, kde se setkáváme s nesnázemi. Své specifika nese i její procesního dokazování. Co bude předmětem dokazování a na kom bude spočívat důkazní břemeno, jsou zde hlavním tématem.
            Subjektivní dobrá víra se váže, někdy výlučně, na psychickou sféru jednajícího, tato však bude důkazně těžce uchopitelná. Její prokázání by pouhou fixací na myšlenkové pochody a vnitřní stavy nabyvatele činilo důkazní břemeno neunesitelné či s markantními obtížemi. Nutno je tedy posuzovat nejen vnitřní stav tzv. subjektivní hledisko, ale zejména pak vnější okolnosti, z nichž lze usuzovat její dobrověrnost. Příkladně použiji oprávněné držby nemovitosti.„ Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věcí nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti.[24]Zde tedy jsou vnější okolnosti podmínkou pro prokázání dobré víry.
            Nemalým problémem je presumpce dobré víry, která by ve svém důsledku přenášela důkazní břemeno ohledně její neexistence na osobu jí vyvracející. Jako obvykle se nevyhneme interpretačním a aplikačním rozporům. Zákon ohledně této techniky pohlížení na dobrou víru mlčí. Můžeme nalézt jen zvýhodnění při pochybnostech v případě oprávněného držitele[25]. Co se aplikační praxe týče, tak Ústavní soud kráčí ve šlépějích presumpce dobré víry (bona fides praesumitur). Nejvyšší soud ,,kupodivu“ zastává, že dobrou víru má prokazovat ten, komu je dobrá víra ku prospěchu.[26] Ku prospěchu bude zpravidla pak tomu, kdo se jí dovolává, tudíž se zde presumuje zlá víra, jestliže ji dotyčný nevyvrátí. Obě konstrukce jsou protichůdné a nelze z nich vyvodit důsledek. Mohli bychom však vycházet analogií z odpovědností za škodu, kde se zavinění v podobě nevědomé nedbalosti presumuje. Avšak náhrada škody chrání pozbývání hodnot a dobré víra ochraňuje jejich nabývání. Tudíž zde nemáme jasné východisko, kterým směrem se upřít, ač některé zahraniční úpravy[27] i já upřednostňuji presumpci dobra. Opírám se přitom sice o trestněprávní zásadu presumpce neviny vycházejícíí z předpokladu řádného občana[28] . Vina je pak procesním vyjádřením zla, do něhož spadá i kategorie zlé víry.
            NOZ si tento nedostatek uvědomuje a řeší jej rovněž ve prospěch presumce dobré víry.[29] S ohledem na aplikační rozbroj, je to určitě přínosem, avšak dle jiných odborníku není zvolen nejšťastnější způsob. Kritizována je zde smísenost s poctivostí[30] a dále umístění tohoto pravidla v části věnující se zásadám[31]. Dle mého by bylo příhodnější zakomponovat zde zásadu subjektivní dobré víry, ne techniky její presumpce.
 
3.5 Subjektivní dobrá víra principem?
 
            Na konec oddílu subjektivní dobré víry jsem dle mého paradoxně zařadil její nejdůležitější kapitolu. Z normativního zakotvení této roviny dobré víry může někomu plynout, že je právním pravidlem a užívá se v taxativně daných případech. Jsem názoru, že se však jedná o právní princip.
            Zvláštní povahu ukázala ochrana dobré víry ve vztahu k vlastnickému právu. Dnes je tato otázka spojována s kauzou nabytí vlastnického práva od ,,nevlastníka“ a byť ve zkratce, je třeba se tím zabývat. Právní problém spočívá v účincích odstoupení od smlouvy po nabytí vlastnického práva k předmětu předešlé kupní smlouvy třetí osobou. § 48 OZ říká, že odstoupením od smlouvy se ex tunc ruší její účinky, přičemž nestanovuje žádné další podmínky pro možnou ochranu nabytých práv jinými osobami. Důslednou aplikací je převodce vlastnického práva od počátku nevlastníkem a komukoli věc dále převedl, učinil tak v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet. Fakticky však v době převodu práva byl kupující vlastníkem. Pakliže nabyvatel nevěděl a nemohl vědět, že kupující chce obratem věc prodat, aniž nezaplatil kupní cenu, pak je spravedlivé tento psychický stav chránit. Dalším argumentem je působení závazkového právního vztahu inter partes. Závazek nemůže působit vůči třetím osobám. V neposlední řadě je nutno zmínit, že stav nezhojíme ani analogií jiných ustanovení.
            Tento případ byl řešen odlišně Nejvyšším a Ústavním soudem ČR, který se za nabyvatele práv postavil. Pakliže před odstoupením prodávajícího kupující dále převedl věc na další osobu a ta byla v dobré víře, tak se stává jejím vlastníkem. Dobrá víra byla použita v případě, kdy tak zákon výslovně nestanoví. Tento stav nahrává postavení subjektivní dobré víry jako principu, avšak je třeba zkoumat její povahu v širším hledisku. Ve prospěch vypovídá obecnost stanovení pojmu ,,dobré víry“ a jeho poměřování s jinými zásadami, jenž jsou znaky právního principu. Německý právní teoretik Robert Alexy říká: ,,právní principy dosud nejsou vztaženy na hranice skutečného ani normativního světa, což lze vyjádřit i tak, že principy zpravidla neobsahují konkrétní skutkovou podstatu, tj. vymezení předpokladů, kdy mají být aplikovány“.[33] Nekonkrétnost dobré víry je zachována její různorodostí v zákoně (viz. kapitola 3.2) a rovněž i v uplatňování obecně tam, kde zmírňuje potřebnost bezvadného právního titulu. Ve prospěch principiálního pohledu mluví obdobně i teorie Holländera, dle něhož právní principy jsou formulovány nejobecnějším způsobem a zpravidla neobsahují pro normu typické strukturální části.[34] Občas se můžeme setkat v s dobrou vírou v její rozepsané podobě, tedy jaké si nevědění, které spíše reflektuje míru zavinění. Pravidelně však zákonodárce jen formuluje požadavek jednání v ,,dobré víře“. Lze z těchto případů jen dovodit, že se má dobrá víra chránit. Tato obecnost ponechává právě možnost jejího použití             v konkrétním případě v té a oné intenzitě a dovoluje nám poměřování s jinými principy.
            Poměřování je dalším znakem právního principu. Striktní oddělující teze, jejíž zastáncem je Ronald Dworkin rozděluje právě principy a pravidla podle způsobu aplikace. Pakliže se jedná o střet dvou pravidel, tak tento rozpor se dá právně vyřešit, kupř. lex specialis derogat legi generali. V tomto střetu vždy najdeme jednoznačného vítěze, avšak u principů je potřeba jejich delšího válčení v podobě poměřování.[35] Poměřování dobré víry a nemožnosti převést více práv než osoba má, nechť je důkazem.
            Subjektivní dobrá víra se tedy může uplatnit i v jiných než zákonem stanovených případech. Dle mého je tak právě proto, že její hodnota je nad pouhým normativním zakotvením a v některých případech jen prosakuje na povrh psaného práva. Bývá subsumována pod právní jistotu. Ta je však jakýmsi obecným právním principem pro celé právo nikoli jen soukromé. Tento ,,ultraprincip“ zastřešuje i ochranu práv třetích osob, odmítnutí retroaktivity, ochrana nabytých práv.
                I přes úvahy však existuje soudní rozkol a momentálně nevane všeobecně pozitivní vítr pro tuto zásadu. Taktéž na stav nabytí od nevlastníka již reaguje NOZ výslovně v § 1048 a normativně umožňuje tento institut. Cílem je však nejspíše ukončení aplikačních rozporů, ač mezi některými[37] čítaje mě, je jasno. Právo však čelí stále novým situacím a nelze odmítat možnost vyvstání dalšího případu aplikace dobré víry mimo zákonné stanovení. Nutno říci, že NOZ částečně proklamuje subjektivní dobrou víru jako zásadu. Činí tak začleněním presumpce dobré víry do úpravy základních zásad (§ 7 NOZ). Pokud tedy má mít pouhé právní pravidlo presumpce dobré víry zásadový charakter, a minore ad maius ji musí mít i subjektivní dobrá víra.
 
 
 
 
4.Objektivní dobrá víra
 
            V objektivním smyslu chápeme dobrou víru jako mravní kategorii. Jedná se o etickou hodnotu, která provází společnost a právo. Jedná se obecný právní princip, ač některé[38] právní řády ji tuto váhu nepřidávají. V evropském kontextu o ní však víceméně panuje shoda, což dokazuje společný projekt evropského soukromého práva[39].
             Její obsahový význam není jednoduché rozklíčovat. Na kongresu věnovaném dobré víře na Lousisanských dnech byla přiléhavě přirovnávána k chameleonu[40] . Národní označení pak zahrnuje dvě významové roviny, tudíž je potřeba hledat východisko v zahraniční úpravě. Německo švýcarská terminologie pracuje s pojmem Treu und Glauben[41] (důvěra a věrnost), v anglicky mluvících zemích pak fair dealing (čestné jednání, poctivý obchod) nebo fair use (čestné užití, čestnost), francouzské užití bonne foi[42] (dobrá víra, poctivost). Souhrnně se pak ztotožňuji s Agarkovem, jež o objektivní dobré víře prohlašuje: ,,Princip dobré víry neznamená nic jiného, než čestnost ve vztazích mezi lidmi“.
            Jejím opakem je dle Hurdíka a dalších zásada autonomie vůle. Zamyslíme-li se, pak je tento protiklad namístě. Mají-li strany absolutní volnost, tak lze očekávat, že mnohdy budou uzavírané závazky za hranicí ekvity, čestnosti, poctivosti aj. a tudíž i objektivní dobré víry.
            V právní rovině můžeme objektivní dobrou víru charakterizovat demonstrativně následujícími postuláty:
1. Každý je povinen držet dané slovo.[45] Dnes je v něm bezesporu implikována zásada pacta sund servanda, avšak jedná se o širší vymezení, kde i jiné než smluvní závazky, je třeba plnit, např. culpa in contrahendo. Je-li dáno protistraně slovo o uzavření smlouvy a nebude dodrženo a v důsledku přípravy kontraktu jí vzniknou náklady, je potřeba vzniklou škodu nahradit.
2. Postavení jedné smluvní strany nesmí zhoršit v důsledku jednání strany druhé. Kupř. můžeme najít u převzetí dluhu (§ 531 OZ). Zde je chráněna situace, aby debitor svůj dluh nepřevedl na platebně neschopného a tím zhoršil postavení kreditora při uspokojení ze závazku.
3. Smluvní strany by měly být ušetřeny absurdních následků uzavření dohody. V tomto případě můžeme najít souvislost se zásadou dobrých mravů. Např. lichvářské úroky či přemrštěné smluvní pokuty budou neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
4. Úmyslné porušení smlouvy je v rozporu se zásadou dobré víry. Promítá se nám tento postulát nepochybně v odpovědnosti za škodu při porušení smluvní povinnosti.
5. Nepoctivost zakládá zlou víru. Ačkoliv může tento bod případ kontroverzní, mísící objektivní dobrou víru a subjektivní dobrou víru, není tomu tak. Neříká se tímto, že poctivost zakládá dobrou víru. Pakliže osoba ví, že jedná vadně a i tak chce nabýt určitou hodnotu, lze právem označit toto jednání za nepoctivé.
                        Ač byl obsahový výčet demonstrativní a nikterak právně závazný, ukazuje nám, jak se objektivní dobrá víra podílela na výstavbě některých ustanovení a tu a tam i ukazuje svou normativní silu. Konkrétnější projevy pak nalézáme zejména v právu obchodním, kde je označována jako poctivé obchodní zvyklosti a zásady poctivého obchodního styku, dále pak s ním pracuje autorský zákon ve smyslu poctivých zvyklostí. V občanskoprávní úpravě je i součástí dobrých mravů. Bonos mores a bona fides má nepochybně společný etický základ a bude se tu a tam prolínat (viz 3. postulát), nelze však tyto pojmy absolutně ztotožňovat. Dále se setkáváme s mravní dobrou vírou v podobě bezdůvodného obohacení z nepoctivých zdrojů. I když komunistické právo zásady práva potlačovalo, toto je příkladná ukázka, jak jej mohlo i využít ve svůj prospěch a potlačovat jím tzv. veksláky. Nepoctivými zdroji jsou však i majetkové hodnoty získané trestnou činností a taktéž nabyté v rozporu s dobrými mravy aj.[46] . Dobrá víra v objektivním smyslu se dále prolíná do úpravy spotřebitelských smluv, byť ne zcela šťastně v jazykové totožném vyjádření.[47]
 
                        V NOZ se setkáváme s objektivní dobrou vírou a jejími projevy v hojnějším počtu v § 2 odst. 1 a 3, § 3, § 5 – 8, § 208 odst. 1, § 964 odst.1, § 972, § 1662 odst. 1 a 2, § 1687, § 1697, § 1698, § 1725 – 1727, § 1728, 2694 odst. 1. Jazykově ji zde vyjadřuje jako kritéria poctivosti, čestnosti, přiměřenosti, slušnosti, vyváženosti aj. Tento přístup vyjádření je vzhledem k následující kapitole správný.
 
5. Terminologické nedostatky a přešlapy
 
            Jak z předchozího textu vyplynulo, jsou s jedním pojmem ztotožňovány dva významy. Právní nauka s tímto homonymním pojmem nemá problémy. Rozdělení na subjektivní a objektivní dobrou víru je již v myšlení právníků zakořeněné a terminologická změna by asi nebyla všeobecně přijímána. Tam, kde však právo vystupuje navenek a upravuje chování subjektů, je nezbytné, aby bylo srozumitelné svým adresátům. Zákonodárce pozici adresátům stěžuje, kdy užívá ,,dobré víry“ v obou významových rovinách. Ve většině případů je označení ,,dobrá víra“ spojována v právním řádu se subjektivní dobrou vírou a lze požadavek psychického kritéria dovodit, mluvme tedy o dobré víře v pravém slova smyslu. Jsou však hraniční případy, kde i odborná veřejnost tápe.[48] Tento stav je v rozporu obecným požadavkem na právní pojmosloví, jenž musí splňovat kritéria ostrosti, jasnosti, jednoznačnosti, srozumitelnosti a věcné správnosti aj.
      Jeden z nejznámějších jazykových přešlapů je nedomyšlený překlad evropské směrnice[50] upravující spotřebitelské smlouvy. Krom jiného bylo záměrem harmonizačních snach užití objektivní dobré víry. V případě § 56 odst. 1 OZ (obdobně § 53 odst.3 OZ) přistoupil zákonodárce  k doslovnému překladu směrnice z good faith na dobrou víru a nedbal jeho běžného národní legislativního vyjádření v občanském zákoníku především. Přičemž samotný překlad dostupný na oficiálních internetových stránkách Evropské unie paradoxně ctí české užívání termínu a překládá jej jako požadavek přiměřenosti.[51] Ač zde není interpretací pro právníka problémem určit o jaký typ se jedná, u průměrného adresáta, tak tomu být nemusí. V rámci občanského zákoníku je toto užití výjimkou a dle mého jeho konzistenci nabourává a činí tak institut dobré víry méně srozumitelný.
            Možná byl úmysl zákonodárce používat slovní spojení dobré víry i pro mravní kritérium, aby někteří právní spekulanti neodmítali její místo v českém právní řádu. Přímá pozitivizace přirozené zásady není nutná k její existenci, ale může její existenci zdůraznit. Avšak na první místě je nezbytná srozumitelnost adresátům, a ostatní případy z platného práva vytlačovat. Srovnatelně Tégl správně poukazuje na potřebu uzavírání nejednoznačnosti dobré víry.[52] V současné době je s ohledem byť i jen na množství zákonů fakticky nenaplnitelná zásada vigilantibus iura a takovéto přešlapy tuto nemožnost jen prohlubují. Možná by se české soukromé právo mohlo inspirovat polskou úpravou, které dobrou víru užívá jenom v pravém slova smyslu (dobra wiara).
             NOZ správně uvádí objektivní dobrou víru v jiných synonymech. Neznamená, že by byla objektivní dobrá víra zásadově nahrazena, jen se projevuje právním řadem navenek tak, jak to situace žádá.
  
 
7. Závěrem
           
            Souhrnně lze říci, že dobrá víra zastává v českém soukromém právu důležitou funkci v řadě případů. Ochrana dobrověrného psychického stavu i požadavek etického chování v právních stycích je nezbytná pro českou společnost. Zdůraznění jejich existence v době, kdy v právní stav a naplňování či přibližování se spravedlnosti adresáti norem nemají důvěru, je pozitivním přístupem zakotvení kritérií slušnosti, spravedlnosti aj. do právního řádu.
            Právo je označováno jako minimem morálky, nezbytností však je, aby z ní vycházelo                  a respektovalo ji. Navrhovaná změna soukromého práva se nese v tomto duchu a i objektivní dobrou víru náležitě zakomponovává, kde se pak objevuje nepochybně častěji, než je tomu v současnosti, z čehož mám radost. Zastávám totiž názor, že dobrá víra v obou svých obsahových variacích byla, je a bude důležitou hodnotou provázející společnost i právo, neboť právo je umění dobrého a spravedlivého a nemělo by ji tedy opomíjet.

 
                                                                                                                                                                                   Jaromír Zajíc
 
 


[1]  k náboženskému významu fides blíže Blaho, P: Bona fides v rimskom závazkovom práve in Skřejpek, M. et al Bona fides. Sborník II. konference českých a slovenských romanistu, Nakladatelství VODNÁŘ, Praha 2000, str. 12
[2]    Nejvyšší zákon je nejvyšší křivda. Cicero, M.T. De officiis, 1, 33

[3]    Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994. str. 112, heslo ,,fides“

[4]    Cicero, M.T.: Op. cit. sub. 2, 3, 17

[5]    V podrobnostech ELIÁŠ, K a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: LINDE PRAHA, 2008. str. 570

[6]     Hurdík: Zpravidla se jedná o nezaviněnou nevědomost o právních nedostatcích určitého právního stavu. In Hurdík, J: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, str. 123
      Telec: Subjektivní duševní stav objektivně zdůvodnitelného vlastního přesvědčení, že mi patří právo nebo že jednám po právu. In Telec, I: Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek, Právní rozhledy, 2011, č.1. str. 2
[7]    Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87
[8]    § 104b zákona č.94/1963 Sb., o rodině
[9]    § 4 písm. m), § 7 odst. 1, písm. k) zákona č. 441/2003, o ochranných známkách a (...)
[10] Př. § 826, § 1279 odst. 2, § 1585, § 1725, § 1842, § 1925 atd.
[11] Melzer, F: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 86.
[12] Blíže Tégl, Petr: Další úvahy o dobré víře v subjektivním smyslu, Ad notam, 2007, č.6, str. 183 a násl.
[13] § 126 odst.2 OZ dává obdobnou ochranu oprávněnému držiteli jako vlastníku.
[14] Srovnatelně Hurdík, J: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, str. 121
[15] § 53 odst. 3 OZ
[16] § 4 odst. 1. NOZ
[17] Stavem jsou popisovány v důvodové zprávě k NOZ specifické vlastnosti osoby, které nevyplývají z momentálně vykonávaného povolání, ale s odborností související (např. student medicíny, voják v záloze).
[18] Dle § 5 odst. 1 NOZ (1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
 
[19] Demonstrativně vyjmenovány v §53 odst. 4 OZ.
[20] S tímto pojmem se můžeme setkat u rozhodovací praxe ESD a dále v 18. a 19. důvodu směrnice Evropského parlamentu aRady 2005/29/ES. Je vykládán jako člověk mající dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Z každé možné kategorie, ať se jedná o handicapované, etnika či národní příslušnost, bude utvářen její průměrný jedinec, který je měřítkem ve spotřebitelských vztazích.
[21] Blíže k teoriím Švestka, J a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluver, 2009, str. 176.
[22] Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha, 1935, str. 138.
[23] Dle § 147 odst. 2 NOZ dobrá víra členů orgánu právnické osoby se přičítá právnické osobě. Z toho dovozuji, že i zlá víra se přičítá právnické osobě, byť i u jednoho člena.
[24] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96
[25] § 130 OZ Jestliže jsou zde o dobrověrnosti pochybnosti, převáží dobrá víra (in dubio boni viri), opak by např. činil vydržení jako dlouhodobý proces značně ztíženým.
[26] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2008, sp.zn 31 Cdo 3177/2005
[27] § 3 odst. 1 švýcarského zákoníku, čl. 7 polského kodexu
[28] Kratochvíl, V. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, str. 133.
[29] Dle § 7 NOZ má se za to, že ten, kdo určitým způsobem právně jednal, jednal poctivě a v dobré víře.
[30] K tomu v podrobnostech Tégl, P: K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku, Bulletin Advokacie, 2011, č.1-2, str. 46.
[31] Blíže v Hurdík, J: Dobrá víra, Právník, 2007, č.5, str. 569
[32] Obchodní zákoník v § 466 dokonce stanoví, že tak je možno nabýt vlastnického práva i od skutečného nevlastníka v době převodu. Bylo by nelogické, aby speciální úprava byla tak diametrálně odlišná. Vždyť jako prvotní prodávající může být v obou případech fyzická osoba, tedy neprofesionál. Občanský zákoník zná však další případy nabytí od nevlastníka. Konkrétně § 458 upravuje nabytí vlastnického práva v dobré víře od nepravého dědice, kde však prvotně dochází k originárnímu nabytí vlastnického práva a situace je odlišná. Analogie by tedy byla vyloučena, jelikož nejde o totožné případy.
[33] Melzer, F: Op. cit. sub.11, str. 51.
[34] Holländer, P. Nástin filosofie práv:, úvahy strukturální. 1. vydání. Praha: Všehrd, 2000, s. 33.
[35] Melzer, F: Op. cit. sub.11, str. 48.
[36] Dělení viz Hurdík, J: Op. cit. sub. 14, str. 115.
[37] Melzer, F: Op. cit. sub.11, str. 52.
[38] Např.Anglie, kde v rozhodnutí House of lords ve věci Walford vs. Miles se říká, že je v praxi tato zásada nenaplnitelná.
[39] čl. 1.106 Principles of European Contract Law (PECL) říká: ,,Při výkonu svých práv a plnění svých povinností musí každá strana jednat v souladu s dobrou vírou“.
[40] La bonne foi. Journées louisisnaises, 1992, Travaux de l´Association Henri Capitant.
[41] § 242 BGB, čl. 2 švýcarského občanského kodexu.
[42] čl. 1384 Code civil
[43] Agarkov, M.M., Problema zloupotreblenija pravom v sovetskom graždanskom prave, Izvestija AN SSSR, č. 6, r. 1946, s. 430.
[44] Dělení viz Zapletal, J. Zásada dobré víry a její uplatnění v soukromém právu. Právní rozhledy, 2006, č.2, s.61.
[45] Obdobně se setkáme s tímto postulátem v §3 odst. 2 písm.d) NOZ ,,daný slib zavazuje a smlouvy se mají plnit“.
[46] Srov. Rozsudek Najvyššieho súdu v Bratislave ze dne 21.12. 1978,  R 1/1979, s. 11
[47] § 53 odst. 3 a § 56 odst. 1 OZ
[48] Balarin, J. Poznámky k (absenci) principu dobré víry v návrhu občanského zákoníku, Bulletin advokacie. č.1-2 2011, str. 28
[49] Více v Knapp, Vědecká propedeutika pro právníky, EUROLEX BOHEMIA, Praha 2003, 192 a násl.
[50] Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
[51] Eur-lex.europa.eu [online]. 1993-04-21 [cit. 2011-02-28]. Dostupné z WWW: <http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:1993:095:0029:030:CS:HTML>.
[52]  Tégl, P: K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku, Bulletin Advokacie, 2011, č.1-2, str. 43.
NAHORU        ZPĚT