Odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa


Zákoník práce ve svém ustanovení § 73 odst. 1) upravuje případ odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, což je takový zaměstnanec, u něhož se pracovní poměr zakládá podle zvláštního právního předpisu nebo podle § 33 odst. 3) jmenováním. Tohoto pracovního místa se může rovněž zaměstnanec kdykoli vzdát. K odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance může dojít kdykoliv v průběhu pracovního poměru a z kteréhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak.

Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo že se ho vzdal, jeho pracovní poměr nekončí. Zaměstnanec, který byl ze svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal a jehož pracovní poměr nadále trvá, nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat; pracoval-li u zaměstnavatele již před svým jmenováním na vedoucí pracovní místo a považuje-li se tedy jeho jmenování za změnu pracovního poměru, jeho předchozí pracovní zařazení se po odvolání z vedoucího pracovního místa nebo po vzdání se tohoto místa neobnovuje. Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace. Zaměstnanec má možnost uvážit, zda nabízené nové pracovní zařazení přijme nebo odmítne. Zaměstnanec odmítne nabídku jiné práce nejen tehdy, nepřijme-li zaměstnavatelovu ofertu výslovně, ale i v případě, že návrh zanikl uplynutím lhůty, která byla zaměstnanci určena pro jeho přijetí, nebo z jiných důvodů (srov. též § 43a a násl. ObčZ s komentář k § 18).

V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208, jednak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c). Znamená to, že zaměstnavatel může dát takovému zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. c), aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu vyžadovalo, aby se skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Při skončení pracovního poměru z důvodu fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) má zaměstnanec právo na odstupné poskytované podle § 67, jen jestliže byl z vedoucího místa odvolán a jestliže důvodem odvolání bylo zrušení jím zastávaného vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny, a to ve výši trojnásobku průměrného výdělku, nebylo-li v kolektivní smlouvě, vnitřním předpisu nebo v pracovní nebo jiné smlouvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem stanoveno vyšší částkou. Zaměstnanci, který se sám vzdal vedoucího pracovního místa nebo který byl odvolán z jiného důvodu, při skončení pracovního poměru pro fikci výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) odstupné nenáleží. [1]

Výše uvedené judikoval i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 11. 2010, 21 Cdo 3429/2009: „Protože pracovní poměr žalobce byl rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti (protože u něho „byl dán“ výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006, jenž nyní odpovídá výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce ), protože pro právní postavení takového zaměstnance je příznačné, že mu odstupné poskytované při organizačních změnách přísluší jen v případě, že došlo k jeho odvolání z funkce (vedoucího místa) v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a protože žalobcem zastávané pracovní místo (z něhož byl odvolán) nebylo zrušeno, nemůže žalobci požadované odstupné náležet.“

Mgr. Lucie Zmijová



[1] Zákoník práce, 2. vydání, 2010, s. 309 - 312

NAHORU        ZPĚT