Moderační právo soudu u smluvní pokuty


V občanském zákoníku je v § 544 a 545 zakotvena základní úprava smluvní pokuty. Dle obecných ustanovení občanského práva může být nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy, což má za následek její absolutní neplatnost. Dlužník pak ze smluvní pokuty nemusí platit ničeho.
Toto však neplatí v obchodněprávních vztazích. Obchodní zákoník v § 300 a násl. upravuje smluvní pokutu odchylně. Zde nepřiměřenost smluvní pokuty nemůže být důvodem pro její absolutní neplatnost. Soud však může nepřiměřeně vysokou pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (což zase nesmí v občanskoprávních vztazích).
Soudy rozhodují o přiměřenosti výše smluvní pokuty specifickým postupem: [1]
  1. V první fázi řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Posouzení této otázky závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely.
  2. Pokud soud dospěje k závěru o nepřiměřenosti, nastupuje druhá fáze. Soud posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.
  3. Pokud se soud rozhodne svého moderačního práva využít, nastupuje třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Dolní hranicí snížení je výše škody, která vznikla porušením smluvní povinnosti dlužníka.
Kromě hodnoty a významu zajišťované povinnosti soud přihlédne rovněž k okolnostem, pohnutkám a účelu, který byl sledován sjednáním smluvní pokuty, případně i k výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti.[2] Soud taktéž přihlédne k případnému právu na náhradu škody.[3]
Konstrukci § 301 Obchodního zákoníku judikatura vykládá tak, že výše škody není kritériem ani pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranici, pod kterou nelze pokutu snížit.[4] Vzhledem k ekonomické funkci smluvní pokuty – smluvní pokuta je paušalizovanou náhradou škody – jde o přinejmenším rozporuplný závěr. Když judikatura mohla dovodit, že se přihlíží k případnému právu na náhradu škody, mohla (a měla) taktéž dovodit, že se přihlíží i k samotné škodě, která vznikla. Vzhledem k tomu, že Nový občanský zákoník (který je stále v legislativním procesu) nepřináší v tomto ohledu ve svém § 2027 žádnou změnu, rozhodovací praxe bude nejspíš stejná.
Judikatura dále dovodila, že k požadavku „vyváženosti smlouvy“ přihlížet nelze.[5]
Na nepřiměřenosti smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.[6]
Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže nebylo sjednáno jinak. Doktrína dospěla k závěru, že by soud zřejmě mohl prohlásit za neplatnou pokutu (velice) nepřiměřeně nízkou z důvodu obcházení zákona, konkrétně ustanovení § 386 odst. 1 Obchodního zákoníku, které zakazuje vzdání se práva na náhradu škody před porušením povinností.[7] Vzhledem k tomu, že 1.1.2012 vstoupí v účinnost vítaná novela Obchodního zákoníku č. 351/2011, která revolučně umožňuje vzdát se práva na náhradu škody před porušením povinnosti, o obcházení zákona u nově sjednaných smluv již v takovém případě nepůjde.
Pokud soud rozhodne o přiměřenosti smluvní pokuty, v rozhodnutí musí vymezit okolnosti, jež považoval za rozhodné. Musí rovněž vysvětlit, na základě jaké úvahy k jejich vymezení dospěl. Lakonické konstatování „výše smluvní pokuty odpovídá hodnotě a významu zajišťované povinnosti“ nelze považovat za dostatečné, neboť neumožňuje přezkum správnosti příslušné úvahy soudu.[8]
 
Roman Měrka
 
 


[1] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 400/2004 ze dne 18.1.2005
[2] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 62/2004 ze dne 30.8.2004
[3] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 1002/2008 ze dne 9.4.2009
[4] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 231/2010 ze dne 27.5.2010
[5] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 1728/2010 ze dne 15.8.2011
[6] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Odo 1299/2006 ze dne 24.7.2007
[7] Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva – obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C.H.Beck, 2007, s. 156.
[8] rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 4469/2010 ze dne 18.10.2011
NAHORU        ZPĚT