Exekuce

Exekuce prodejem movitých věcí [1]
 
Tento příspěvek pojednává o soudním rozhodnutí, které se zabývá pouze úzkou oblastí exekucí movitých věcí, a to pouze ve vztahu k vlastnickým a užívacím právům, k prostorám (dále je „prostory povinného“), ve kterých se tyto movité věci nacházejí.
 
Prakticky mohou nastat během exekuce prodejem movitých věcí následující situace:
 
 
Movité věci
Prostory, ve kterých dochází k zabavování movitých věcí
1. Vlastnictví povinného
ANO
ANO
2. Vlastnictví povinného
ANO
NE
3. Vlastnictví povinného
NE
ANO
4. Vlastnictví povinného
NE
NE
 
Ad 1) Movité věci jsou ve vlastnictví povinného a nachází se v prostorách povinného.
Ad 2)  Movité věci jsou ve vlastnictví povinného, ale nenachází se v prostorách povinného.
Ad 3) Movité věci se sice nachází v prostorách povinného, nicméně nejedná se o věci ve vlastnictví povinného.
Ad 4) Movité věci ani nejsou ve vlastnictví povinného, ani se nenachází v prostorách povinného.
 
Rozhodnutí, které vydal Nejvyšší soud dne 29. 9. 2010 pod č.j.: 6 Tdo 818/2010, se týká výše uvedeného bodu ad 2). V citovaném rozhodnutí soud řešil situaci, kdy povinný měl s majitelem rodinného domu uzavřenu nájemní smlouvu, na základě které vlastník rodinného domu/pronajímatel pokoje umožnil povinnému/nájemci užívat jeden pokoj nacházející se v tomto rodinném domě.
Do rodinného domu vkročil exekutor (resp. jeho vykonavatel) proti vůli vlastníka domu, když ten vykonavateli předložil nájemní smlouvu uzavřenou mezi vlastníkem domu a povinným (nájemcem/dlužníkem) s notářsky ověřenými podpisy. Vykonavatel tuto listinu nevzal v potaz, resp. si tento platnost tohoto právního úkonu (uzavření nájemní smlouvy) sám protizákonně posoudil jako předběžnou otázku, když vykonavatel měl za to, že uzavření nájemní smlouvy je pouze účelové s ohledem na to, že pronajímatel a nájemce byli v příbuzenském poměru (otec a syn).
Vykonavatel po tomto posouzení vnikl bez souhlasu vlastníka do objektu a pokračoval v provádění exekuce. Vykonavatel označil movité věci ve výlučném vlastnictví vlastníka domu, které se nacházely v části domu, ke kterým neměl povinný na základě uzavřené nájemní smlouvy přístup.
 
V tomto postupu vykonavatele bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1 trestního zákona (nyní ustanovení § 178 trestního zákoníku).
Zajímavý byl odlišný postoj státního zástupce z Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého: „když povinný bydlí v domě nebo bytě jiného, lze považovat za místnosti povinného nejen ty prostory, jichž se týká formálně uzavřená nájemní smlouva, ale všechny místnosti, které povinný fakticky užívá, a to třeba jen na základě konkludentního souhlasu vlastníka domu nebo bytu. Jak dále státní zástupce uvedl, opačný výklad by mohl vést k tomu, že povinný by v součinnosti s vlastníkem objektu účelovým uzavřením nájemní smlouvy týkající se jen malé části prostor, které ve skutečnosti užívá, mohl zmařit provedení exekuce. Přitom některé okolnosti nevylučují ani závěr o účelovém uzavření předmětné nájemní smlouvy, protože např. podle výpovědi svědka D. M. povinný Ing. B. M. neplatil žádné nájemné“. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku a aby soudu prvního stupně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud celou však celou situaci zhodnotil odlišně a své stanovisko shrnul v níže uvedené právní větě:
Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se mohl dopustit i exekutor nebo jeho vykonavatel (resp. jiný zaměstnanec), pokud při provádění exekuce vnikl do takových prostor v rodinném domě nebo bytě jiného, které povinný – dlužník, vůči jehož majetku byla prováděna exekuce, nevlastnil ani nebyl oprávněn užívat na podkladě uzavřené nájemní smlouvy, tj. nejednalo-li se o byt nebo o jiné místnosti povinného ve smyslu § 325a a § 325b odst. 2 OSŘ .
To platí i za situace, že exekutorovi nebo jeho vykonavateli byly předloženy doklady o určitém úkonu (např. nájemní smlouva), který by mohl svědčit o účelovém omezení prostor povinného, protože otázku, jestli jde o úkon zkracující pohledávku věřitele, nemůže řešit exekutor nebo jeho vykonavatel sám jako předběžnou otázku, ale je povinen postupovat podle § 42a ObčZ o odporovatelnosti právních úkonů“.
 
Nejvyšší soud tedy v konečném důsledku musel na pomyslné misce vah zvažovat, které právní zásadě dá v tomto případě přednost. Zda právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí anebo ochraně vlastnického práva (resp. fiskálních zájmů věřitele). Nejvyšší soud se v tomto případě přiklonil k favorizaci ochrany domovní svobody.
 
Mgr. Jakub Krč


[1] Tato problematika se dá vztáhnout i na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí dle občanského soudního řádu, v textu však již toto nebude rozlišováno.
 

NAHORU        ZPĚT